Listy a kříže (procházka Olomoucí, 15. října 2011)

Dnešek je v Olomouci jedním z nejkrásnějších dní na procházku, jaké rok nabízí. Podzimní slunce září, a když se správně postavíte, tak ještě hřeje. Studený vítr štípe do tváří tak, že vyvolává od dětství učenou archetypální myšlenku: po příchodu z procházky si v teple a pohodě domova dáte kávu a manželčin, maminčin, či babiččin koláč. V prvé možnosti mi brání život, v druhé a třetí studentský privát, ale nějak to zvládnu. Barevné listí se v paprscích slunce snáší k zemi. Den jako tento vám v podstatě nabízí dvě možnosti: intenzivněji než kdy jindy se přimknout ke své rodině, anebo se naopak se stejnou intenzitou a s o nic menšími blahodárnými účinky úplně odtrhnout od společnosti, spojit se přímo se světem a naprosto filtrovat malichernost, s jakou kolemjdoucí fotografují výzdobu kostela, či hulákají na své bližní v jinak tichém a klidném parku.

Šel jsem parkem. Pomalu, pomaličku. Zastavoval jsem se na dlouhé minuty, abych hleděl na odraz slunce ve vodě a v listoví, poslouchal ticho ptáků a nasával vůni podzimu. Je-li člověk správně nalazen, jsou tyhle procházky vždy minimálně čtyřdimenzionální. Jsou přímým expresem do dětství - jako byste otevřeli konzervu s vůněmi a obrazy, s neutuchající fascinací, kterou nosíte u sebe, ani to většinou nevíte. Jsou průzračně jasnými průzory do budoucnosti a po síti mezilidské výměny informací náhledem do všech současností. ("Informace je to, co vám nějak obohatí duši," vyslovil na své přednášce úžasnou definici docent Valček z bratislavské univerzity.) Zde v parku jsem nejvíc za celou trasu své procházky cítil hlubokou vnitřní potřebu klesnout na kolena a pronést modlitbu. Víc než kdy jindy jsem se cítil naprosto spřízněný s modlitbou Terrence Malicka v dokonalém hávu jménem Strom života.

Samozřejmě jsem mířil do kostela, stejně jako Malickovi středostavovští křesťané padesátých let. Kostely jsou tím jediným, co církev ve své honbě za privatizací víry udělala správně. Jsou místy s neuvěřitelným potenciálem fascinovat, nástrojem dokonale plnícím účel, který jim církev přiřkla - podrobit celou civilizaci své vůli, ale bezděky stejně dokonale plnícím ten účel, který jim byl halasně připisován, aniž by v něj oni hlásající sami upřímně věřili. Pokud si představíme víru jako síť energie, kostely se přirozeně staly v této síti uzly. Stejně jako jiné náboženské stavby jiných církví, vzývajících jiné bohy po celém světě. S božskostí (kterýžto termín zde vyhrazuji jako souhrn toho Boha i tamtoho boha, jako to, k čemu se odvoláváme, co adresujeme, když se svou vírou nakládáme) se můžeme spojit kdekoli a kdykoli. Ale kostely slouží jako zesilovače, jako komunikační zařízení s naprosto čistým signálem, protože to jsou živá, šepotající místa, která za staletí své existence vsákla do svých zdí neuvěřitelné množství lidské víry a uchovala ji. Samozřejmě, stejně dobře slouží čistá příroda. A nejlépe kombinace obou, proto je mé nejoblíbenější místo na světě na skále uprostřed lesa, na které stojí vysoký kříž.

Jedna věc, která s výše zmíněným souvisí, se mi na mém oblíbeném olomouckém kostele zvláště líbí - v určité půvabné harmonii jsou do něj zakomponovány prvky, které ani zdaleka nejsou čistě křesťanské. Na vrcholu oltáře je umístěno sluneční oko egyptského boha Ra, obklopené paprsky. Zvláštní je, že mi na něj pohled a uvědomění padly teprve dnes, po čtyřech letech. Zato nápisu, který je na stropě nad ním, a kterému samozřejmě nerozumím, ale jsem si jistý, že se jedná o hebrejštinu, si všímám pravidelně od své první návštěvy.

Měl bych asi nyní vyplodit nějakou pointu, ale to bych snad chtěl od souhrnu procházkových myšlenek moc. Opravdovou pointou celého tohohle pohledu na svět je právě jeho možnost. Zcela jednoduchý návod na vztáhnutí se k fascinaci, kterou nám uspěchanost všedních dnů upírá. Pobídnutí, abyste, přátelé, spěchali ven, dokud ještě svítí slunce. Protože brzy přijdou dlouhé měsíce, kdy pro něj budeme muset sahat do omezených vnitřních zásob.

Tenhle text chci věnovat jin a jang odrazům vlastní duše, které jsem v tomto slzavém údolí našel. Prvému, protože by pravděpodobně napsal něco dost podobného, i když maličko lyričtěji; druhé k dnešnímu svátku.

Tomu, nakolik (a zda) je duše individuální a nakolik ultimátní (a všichni si neseme její část, jako kousky puzzle, které k sobě tu lépe a tu hůře zapadají) bych rád věnoval některé z příštích zamyšlení.