Modlitba za dobro, světlo a pana prezidenta

Nakonec mi to přeci jen nedá, abych neutrousil svou krátkou modlitbu za pana Havla.

Když ta zpráva přišla, měl jsem intenzivní pocit, že se celá země ponořila do ticha. Jako by náhle ustalo všechno to hašteření, všechna ta do sebe zahleděnost, spěch moderního světa. Smrt Václava Havla sáhla hluboko do nás, do národního povědomí, které se již zdálo být udoláno shonem (post)modernity, a tento mytický fenomén vytáhla prudce na světlo, pověsila nám jej před oči a přinutila nás zalapat po dechu.

Sedl na mě smutek, nikoli prudký žal, jaký přijde, když vám náhle zemře někdo blízký, spíš podobný smířenému pocitu ztráty, jako když ten někdo zemře po dlouhé nemoci, což nemění nic na tom, že místo, které vyplňoval, zůstává náhle bolestně prázdné. Již vícekrát jsem smutnil za známou osobnost, nikdy ale déle než pár hodin. Melancholická tíha z odchodu pana prezidenta se mě drží již několikátý den a jen tak někam nepůjde. Což je ale vlastně opak toho, k čemu se chci dostat.

Jde mi o to, že smutek za pana prezidenta je v čemsi nesmírně krásný. A to proto, že v obrovském všelidském vzepětí vrátil sdílené vědomí téhle země do doby před dvaadvaceti lety, těsně předtím, než naposledy zazvonilo klíči a odešlo spát. Tryzna na Václavském náměstí byla nesmírně silnou událostí i v pouhém přenosu, důkazem, že se lidé dokázali náhle zaraženě zastavit, shodit z očí pavučinu všednosti a uvědomit si, o jak velkou osobnost jsme přišli, jak významné místo v názorovém a ideovém prostoru země (a nejen naší) Václav Havel zaujímal. Je smutné, že kvůli tomu musel zemřít, ale zároveň to lze považovat za jeho největší životní vítězství.

Za co se teď tedy chci modlit? Aby lidé, kteří si při této příležitosti v nebývalém množství vzpomněli, že v sobě mají hluboce zakořeněné dobro, potřebu lásky a vzájemnosti, neposílali tohle sebeuvědomění hned zase spát. Aby se jej naopak chytili a zkoušeli se jej nepouštět ani poté, co republiku přejde státní smutek a opět ji semele šedivá každodennost. Aby z odchodu jednoho z posledních bdělých strážců dobra vzešlo něco pozitivního. Semínko pravdy a lásky, které by mohlo klíčit. Aby se naplnila prorocká slova humanisty Fromma, že lidé chtějí být, nikoli mít.

Buďte sbohem, pane prezidente, a pozdravujte od nás Nesmrtelné.

v Olomouci, 20. prosince 2011