Malá česká města

Následující text je úvahou nad současnou a možnou podobou městské fantasy a fantastiky obecně, s inspirací ve street artu, částečně pak také kritickou reflexí mého vlastního díla a nastíněním budoucích plánů.

Ilustrační still z filmu MirrorMask.

Člověk nejspíš musí mít problém s tím, co má nejvíc rád. Můžete mít vůbec problém s něčím, o čem nic nevíte? To ale není otázkou pro tuto úvahu. Miluju fantastiku. Je to žánr, který jsem nejvíc poznal čtenářky a jediný – s výjimkou výstřelků v podobě existenciální prózy a beatnické poezie,- který jsem poznal autorsky. Vyjmenoval bych vám tisíc důvodů, proč ji miluju. Ale řeknu vám místo toho jedno: jsem asi jediný zamilovaný blázen, co znám, který se od ní už od raného stádia vztahu snaží utéct. S první větou tohoto textu na mysli bych čekal, že nás bude víc. Divné, ale dějí se i podivnější věci v tom našem žánru.

Miluju fantastiku, zbožňuju urban fantasy a se zaujetím hluboce zúčastněného sleduju, provozuju a dostávám do povědomí českou městskou fantasy. Můj dobrý kamarád, který je – ač by se vám k tomu nikdy sám nepřiznal – jedním z nejnadanějších prozaiků, kteří se momentálně hlásí k naší národnosti, je jejím předním zástupcem. A jakkoli dělá mnohé pro vnesení civilnosti do snu, podstatná část jeho díla je pořád mnohem víc fantastická, než si právě teď myslím, že by jakákoli fantastika měla být.

Za tímhle textem stojí v první řadě článek z posledního čísla Respektu o street artu. Pokud jej dělají lidi s vizí, kteří opravdu mají jasno v tom, co chtějí říct, je to zatraceně geniální forma umění. Nad jednoduchostí a elegancí nápadu, zmíněného v článku – ohradit na rušném pražském náměstí kus dlažby plotem a čekat, co se stane (Stalo se to, že si úřady až po dvou měsících všimly, že něco není v pořádku a nechaly plot odstranit – po dvou měsících, během kterých se plotu uzpůsoboval celý životní rytmus náměstí.), mi zůstává rozum stát. Trochu mě z toho také mrazí. Stejně jako z nápadu vrátit balíky sena na Senovážné náměstí. Jak prosté. Tihle umělci jsou kouzelníci v pravém slova smyslu, jsou esencí toho, co by městská fantasy měla mít v srdci (a co v něm má – zdá se mi – do určité míry new weird odnož britské a částečně americké urban fantasy). U nás zatím erudovaní etymologové jásají nad tím, že zaručeně existují permoníci, protože jsou jich plné povídačky v pražských kronikách, hospodách a blázincích, zatímco v románech a povídkách (předně ukazuji na sebe, když už to vypadá, že kritizuji) se každý druhý proměňuje ve vlka (protože lykantropů není dost ve fantasy romantice pro náctileté) a krysy tančí, mluví a ideálně ovládají polovinu popisovaného města.

Víte, jakkoli budu fantastiku dál ve stejné podobě milovat, číst a psát, mám s ní zásadní problém. Problém, který musím pro nedostatek jiných vyjádření popsat tak, že její fantazie je prostě příliš dětinská. Kteréžto slovo nemá nadarmo stejný základ se slovem „dětská“. Fantastika se totiž snaží dětské fantazii neustále přiblížit, je to její hlavní cíl a úkol. Sám jsem napsal mnohé oslavné texty o tom, jak je skvělé, že se fantasy autor umí vrátit do vlastního dětství. Jenže to není pravda. Onen „dětský“ pohled ve fantastice je přímo obludně umělý, prefabrikovaný a falešný, je to přebujelý mýtus ze slovníku Barthesova. Protože jestli dítě nachází pod svou postelí bubáka, je to jen proto, že mu jej tam umístily pohádky a povídačky dospělých. A z nich vychází fantastika, nikoli z mysli onoho dítěte. Socializace probíhá příliš brzy a je příliš násilná. Jsem hluboce přesvědčen, že opravdová, původní dětská fantazie je mnohem abstraktnější, mytická tentokrát v psychoanalytickém smyslu (Ač se mi zdá, že mám na mysli cosi ještě víc nevyslovitelného než Jung. Odvážil bych se ukázat prstem před – či za – jazyk, do ticha, kam míří Wittgenstein, a jež obklopuje jazykovou sféru Flussera.). Myslím, že dítě dokáže nejvíc rozrušit či fascinovat skutečnost (dá-li se skutečností nazvat), které při nejlepší vůli nedáte tvar, ani ji nepojmenujete. Jistě, nikdo nemůže chtít po pouhém literárním žánru, natož po lokální odnoži jednoho z jeho menších sub-žánrů, aby uspěl tam, kde selhává sám jazyk. Tahle esej je proto pouze souhrnem myšlenek, podnětů k přemýšlení pro chvíle, kdy autoři české městské fantasy nemají nic lepšího na práci, nikoli prakticky mířenou stížností.

Vykročme ale po oslím můstku. K dětské mysli a fantazii se nikdy, ani při sebelepší vůli, ani pomocí sebedokonalejších triků, nedostaneme. Zůstává zahalena ve zcela odolném oparu, do kterého i ti největší z největších cestovatelů časem, King (To) a Kerouac (Doktor Sax), nahlížejí jen – ač nesmírně přesvědčivě – pomocí dalekohledu. Zdá se mi ale, že je tu vedle ní neméně opravdová fantazie dospělá. Taková, která si nevypomáhá berličkami, jež drží na nohou veškerou fantastiku, a přesto je – svým vlastním způsobem – napojena na jádro podstaty lidské existence stejně jako fantazie dětská. Samozřejmě, zatímco dětská fantazie se dokáže dotýkat ne-jazykového, tato dospělá fantazie je naopak silně jazyková (protože jiné není dospělá mysl schopna). Je ale jazyková tak silně – takřka ad absurdum – že se v ní jazyk do značné míry, právě při kontaktu s tím, co je jeho bijícím srdcem, totiž sociální realitou, rozpouští. Mluvím (opět) o street artu. Zamyslete se na chvíli znovu nad oním plotem na náměstí. Opravdu poctivě. Soustřeďte se na něj veškerou silou své bytosti. Cítíte, jak se s prvním člověkem, který kvůli této překážce upraví svou pravidelnou cestu (zatímco v pomyslné sémiotické analýze naskakuje vrstva za vrstvou – socializace, mytologické chování, spoléhání se na neviděnou autoritu… - až by se z toho nadšenci do semiózy protočily zraky), jak se s jeho prvním krokem ohýbá realita způsobem, o kterém si sebezdatnější mág se špičatým kloboukem může nechat jenom zdát?

To srdce, které v té myšlence tepe, nepatří městu. Jeho oživení v městské fantasy je sice nesmírně záslužným krokem a je hodně daleko na cestě, kterou jsem na začátku nazval vnesení civilnosti do snu (a po níž se – hnán jakýmsi pudem, který se mi teprve dnes daří alespoň částečně pojmenovat – snažím ubírat celou dobu od své první srážky s limity klasické high fantasy), ale pořád jde jaksi o příliš barthesovskou myšlenku. Ne, to srdce patří něčemu řádově prozaičtějšímu, z hlediska velkých imaginátorů městské fantasy jistě až směšnému sousloví: veřejnému prostoru. Ten je tím, čemu patří jazyk, kterému patří společnost, které patří všelidská fantazie od toho (neustále přicházejícího a odcházejícího) okamžiku, kdy ztratila vlastní dětství.

Otázkou je, co teď s tím. Co s uvědoměním, zábleskem myšlenky, který je takřka nevyslovitelný a přesto kolem něj spřádám slova na posledních dvou stránkách. Samozřejmě, vztáhnout jej k tomu, co znám a čemu rozumím, pokusit se udělat další krok ve svém autorském pachtění a snažit se napsat městskou fantasy povídku bez vlkodlaků a krys, bez kouzel a živých měst; nakolik to jen půjde, bez fantazie. Napsat povídku, která se ponoří hluboko do matérie jazyka a vytáhne z ní magii, která není o nic kouzelnější než ranní hrnek kávy.

Samozřejmě se mi to nepovede. Je to můj celoživotní cíl, k jehož naplnění jsem se sice v posledních letech do určité míry přiblížil (jak to jen šlo), ale kterého ani nemůže být dosáhnuto (jinak by to ostatně nebyl pořádný celoživotní cíl). Nemůžu přestat psát fantastiku, protože tu magii, o níž mluvím, ve svém díle potřebuji mít. A nemůžu se jí poddat a přestat proti ní bojovat, protože magie, která je momentálně v jejím jádru, mě irituje svou neupřímností (stejně jako si ji užívám, neboť odporovat sám sobě každou vteřinu života je vskutku lidské). Nezbývá mi tak než dál kráčet po cestě, na níž se snažím připravit fantasy žánr o jeho kouzlo a zároveň mu dopřát kouzlo větší, než by si sám odvažoval vůbec představit.

A totéž chci tímto textem dát ke zvážení kolegům autorům městské fantasy. Protože, když se nad tím zamyslíme, v porovnání s ostatními sub-žánry si tenhle jako svůj jasný programový cíl může opravdu nejlépe vytýčit zcivilnit sen, jehož hlubokou čarovnost zředili elfové, vlkodlaci a hněv všemožných bohů.

V Olomouci, 21. února 2012